DENÍK Z CEST | Aljaška a západ USA

Williams – Route 66, Las Vegas

PÁTEK 21.7.

Ráno jsem v polospánku slyšela, jak si Jirka sbalil spacák a karimatku a odjel autem pozorovat východ slunce nad Grand Canyonem. Když se vrátil, tak jsme pomalu vstali a začali se pomalu věnovat otřesné záležitosti – definitivnímu balení. Nejdřív jsme museli udělat velkou čistku – co všechno vyhodit a pak co se zbytky – hlavně s jídlem atd. Tak jsme si to všechno nějak podělili, pak postupně na stole každý zabalil svůj velký baťoh a mohli jsme vyrazit do sprchy.

Ty byly za výjezdem z parku. Posbírali jsme čtvrťáky a šli si užít poslední očistu. No a kolem deváté jsme vyráželi směr Las Vegas. Naším velkým snem bylo se projet a hlavně vyfotit na silnici Route 66, té nejslavnější americké cestě, která poprvé spojila východ se západem – Chicago s Los Angeles. Narazili jsme jen na zrekonstruované centrum městečka Williams, kde všude byly ty slavné znáčky a motely atd, ale na klasickou route jsme nenarazili. Teda hlavně na tu slavnou značku. A to jsme kvůli tomu sjeli z dálnice a dlouhé desítky kilometrů jsme jeli po té úzké route. Podél silnice vedly koleje, kudy se prohánělo spousta nákladních vlaků s naloženými kontejnery od tiráků. Cestou jsme ještě tankovali u pumpy, kde měli jednak v prodeji šílené množství suvenýrů a taky tam byl takový ten typický americký bufet. No úžasný. Taky se nám tam podařilo zavolat z budky domů. Jak jsme se blížili dál k Las Vegas, tak se neustále posouvala rtuť teploměru nahoru. Já jsem pak na zadním sedadle na chvilku usnula, no a když jsem se probudila, tak jsem zjistila, že vůbec neslyším na pravé ucho. Měla jsem ho prostě zalehlé. Zastavili jsme na oběd v Kingmanu, tentokrát jsme se rozhodli vyzkoušet jeden z posledních fast foodů, které jsme ještě neochutnali, tak jsme šli na oběd do Taco Bell. Docela to bylo dobré, ale opět jsme na to jídlo docela dost čekali. No a pak jsme najeli na dálnici do Vegas. Podél dálnice byly pouze nějaké suché křoviny a spousta kaktusů, občas nějaké skály a kamení a nic jiného.

Pořád jsme v průvodci na poslední straně sledovali převodní tabulku z Farenheitů na Celsiusy. Náš teploměr v autě ukazoval asi až 48 stupňů celsia. Vedro bylo opravdu strašný. Cestou jsme se zasekli v zácpě u přehrady Hoover Damm – spousta Američanů se tam procházela z kopce a do kopce a obdivovali tuto „nádheru“. Taky jsme zkontrolovali čas a jeli dál. Do Las Vegas už to bylo jen pár kilometrů. Kolem nás se podél cesty začalo objevovat velké množství obrovských nových domů, ovšem kolem vlastně byla jen poušť. V Las Vegas už dnes žije přes půl miliónů lidí. Je to hodně rozlezlé město, už z dálky je vidět slavný hlavní bulvár – Strip, na kterém jsou ta nejznámější kasína – Eiffelovka, pyramida atd…

Nejdřív jsme jeli na letiště zkontrolovat, zda nám opravdu večer letí to letadlo do New Yorku. Po těch zkušenostech z cesty na dovolenou jsme měli obavy. Vše nám potvrdili, tak jsme spokojeně vyrazili do centra. Ještě jsme se zastavili na pumpě, dotankovali a taky jsme se definitivně rozhodli, že nebudeme auto mýt, snad nám to v půjčovně odpustí. Projížděli jsme velmi pomalu po Stripu, byly tam příšerné kolony, a to jezdilo v jednom směru 7 pruhů vedle sebe! Míjeli jsme postupně spoustu známých kasín a na Dančetino doporučení jsme se rozhodli zaparkovat v kasinu Paris, kde to určitě bylo zadarmo. Vjezd do parkoviště byl obrovský, podle nás by se tam vedle sebe vešlo aspoň pět šest aut. Bylo obrovské a několikapatrové. Zaparkovali jsme asi ve třetím nadzemním podlaží, zabalili si baťůžky na prohlídku a v tom příšerném vedru se v kraťasech a tílcích a sandálech vydali na obhlídku. Bylo něco po druhé hodině odpoledne. Vlezli jsme do kasina a nestačili se divit. Je to vlastně město pod střechou, na stropě je namalovaná obloha, je tam dlažba jako na chodnících, restaurace, obchody, atd. Do toho se tam promenádují lidi v plavkách z hotelového bazénu, typičtí turisti, nevěsty a svatebčané, luxusně odění hosté, no prostě absolutní všehochuť. Navíc je to všechno hrozně propletené, za chvíli se nevyznáte ani s pomocí rozcestníků, které všude jsou. Nikde není ukazatel na východ a taky hodiny. Mezi tím vším jsou hrací automaty, falešné stanice pařížského metra atd. Nakonec se nám odtamtud podařilo najít cestu ven. Naproti bylo kasino Bellagio, před kterým je obrovský bazén s vodotryskem, který na slavné skladby Sinatry dělá vodní show každou čtvrt hodinu. Taky jsme šli do kasina a nákupního střediska Aladin, kde jsme si dali asi na hodinku rozchod, jelikož jsme si mysleli, že se nám podaří udělat nějaký nákupy dárků. Ovšem ve finále to bylo docela na nic, jen jsme si koupili nějaké věci ve Victoria´s Secret a v Gapu a Dančeti parfém, který se nikde jinde na světě nedá koupit. Co nás ovšem překvapilo, že tam měli udělaný vevnitř deštný prales. Takže občas začalo bouřit a ze stropu se spustil déšť. Po této atrakci jsme se vypravili do dalších kasín, vlastně to všude bylo dost stejný – New York, Excalibur, MGM – tam měli živé tygry a my se tam nejvíc ztráceli, pak jsme vyrazili ještě do Cesar´s Palace, Venezia – tam zase vevnitř jezdí po umělém kanále gondoly s turisty a gondoliéři jim zpívají. Venku bylo pořád příšerné vedro, vevnitř to naopak mají zklimatizováno asi tak na šestnáct stupňů, takže ty přechody jsou dost náročné. Po ulicích chodí lidi zásadně s drinky, navíc tam jsou kolikrát umístěné takové větráky a ochlazovače, aby se to vůbec dalo snést. Jinak nás to už všechno děsně rozčilovalo, já jsem z těch lidí byla úplně rozčílená a celé mi to tam přišlo příšerně kýčovité. Už jsme se nemohli dočkat, až pojedeme na letiště a domů! Nakonec jsme se rozhodli, že se naposledy najíme ve fast foodu až cestou na letiště. Normální večeři v restauraci bychom nestihli. Měli jsme letět někdy po půlnoci, tak jsme se ještě kolem deváté zastavili v …. na nějakém mexickém jídle. No a pak už jen letiště.

Ukázalo se, že vrácení auta nebude tak úplně jednoduché, vracení se uskutečňovalo až někde mimo letiště. Takže jsme jen zajeli před náš terminál, vyházeli všechna zavazadla a přitom zjistili, že naše letadlo do New Yorku prý bude mít alespoň čtyřhodinové zpoždění. Ani nás to moc nerozházelo, byli jsme unaveni a bylo nám fuk, že kvůli tomu nestihneme naplánovanou prohlídku New Yorku, ale strávíme čas sezením na letišti. Markéta pak už počkala na letišti a my jsme s Jirkou vyrazili vrátit auto. Nakonec se nám to po několika kilometrech podařilo najít. Vrácení proběhlo v pohodě, dokonce nám z účtenky odečetli bez problémů i tu opravu gumy (stálo nás to auto celkem 919 dolarů) a my jsme se pak shuttle busem vrátili na letiště.

Pak jsme se šli odbavit a jako už poněkolikáté jsme absolvovali opět to, že odbavená zavazadla si člověk sám musí přenést k místu, kde to nějací zoufalci třídí a kontrolují. Absolvovali jsme opět prohlídku a pak už jsme jen unaveně čekali na sedadlech u našeho gatu, až budeme odlétat. Bohužel se po několika hodinách ukázalo, že v New Yorku bylo hodně špatné počasí a tudíž měla některá letadla zpoždění x hodin a některé lety byly úplně zrušeny. Při našem štěstí už začínalo být jasné, co se stane. No a asi ve dvě hodiny ráno se ozvalo hlášení, že náš let byl zrušen a že si máme přijít pro voucher v hodnotě, za kterou jsme si letenku koupili a také že nás dají do prvního volného letu do NY. Bohužel to bylo až v sobotu večer ve 23 hodin. Takže to nám absolutně nevyhovovalo, jelikož jsme měli let do Prahy s ČSA v sobotu 17.50 z New Yorku.