DENÍK Z CEST | Aljaška a západ USA

Letiště Las Vegas a Newark (New York)

SOBOTA 22.7.

Jako obvykle nastala krizová situace v noci a o víkendu, takže jsme měli problém cokoli si pozjišťovat.

Vzhledem k tomu, že jsme měli koupenou nezávislou letenku od Jet Blue (stála nás jen 130 USD) a pak let z NY do Prahy, tak to nebylo jednoduché. Volala jsem na krizovou linku ČSA a tam mi řekli, že lze udělat změnu letenky asi za 6,5 tisíce Kč za jednu. To se nám moc nelíbilo. Pak ještě Jirka zkoumal variantu, že bychom si koupili ještě z vlastních peněz jinou letenku a pokusili se dostat do NY tak, abychom stihli naše letadlo do Prahy. Rezervu jsme měli několik hodin. Jirka dokonce našel nějaký let a měli i místa, letenka nebyla tak příšerně drahá, ale problémem byla naše zavazadla. Jelikož jsme museli čekat, až nám vyjedou z toho anulovaného letu, tak jsme tuto variantu bohužel museli zamítnout. No a pak jsme běhali po téměř liduprázdném letišti a zjišťovali, jaké jsou naše možnosti. Několikrát jsem ještě mluvila s linkou ČSA, to byl krizový zážitek. Několikrát se mi ten hovor i přerušil a to jsem zjistila, že ta slečna na druhé straně drátu se na to prostě uprostřed hovoru se mnou vykašlala a šla na oběd. Bylo to opravdu strašné. Markéta byla vynervovaná, nutně potřebovala jít v pondělí do práce a tak nás děsilo, jak to všechno dopadne. Jirka obíhal všechny aerolinky a zjišťoval, jestli někdo nemá nějaká volná místa za rozumnou cenu. Někdo nám nabízel asi za 790 dolarů za jednu letenku, což nám přišlo vražedné, ale nakonec se naštěstí ukázalo, že tam žádná volná místa nejsou. Byli jsme totiž ve stavu dokonce o tom i začít uvažovat. Pak se zjevila ještě jedna šance – Continental. Pokud by letěli absolutně na čas, tak bychom možná měli i šanci to letadlo do Prahy stihnout. Překážkou bylo pouze to, že letěli na Newark a náš let do Prahy byl z JFK. Tak jsme udělali válečnou poradu a nakonec jsme se rozhodli, že si ty letenky koupíme. Opět absolutně na poslední chvíli. V poslední minutě jsme zaplatili 3 x 395 dolarů, odnesli navrácená zavazadla zpět k odbavení a utíkali na bezpečnostní prohlídku. U těch zavazadel bylo jen pár absolutních zoufalců, podle nás bylo zcela nemožné, aby zvládli včas roztřídit zavazadla do těch správných letadel. O tom jsme se ještě následně měli přesvědčit. Bezpečnostní kontroly byly taky dost příšerné, my jsme samozřejmě měli SSSS na letence, takže přísnou kontrolu pro podezřelá individua. Obsluhující černochy absolutně nezajímalo, že by nám kvůli nim mohlo uletět letadlo, prostě oni mají funkci a oni to tam řídí! Měli tam úplně nový typ bezpečnostního zařízení – takovou kabinku, kde z různých průduchů na člověka pouští proudy vzduchu a analyzují to všechno na grafech a pokud by na sobě člověk měl nějaké zbytky výbušnin, tak by ho tam snad na místě zastřelili.

Doběhli jsme do letadla na poslední chvíli a modlili se, aby odletělo včas. Seděli jsme každý někde jinde, Markéta úplně v poslední řadě, já asi o tři řady před ní mezi dvěma praštěnýma Američankama (jednou židovskou vědkyní a nějakou Americkou paničkou, která měla deprese a půl cesty probrečela se slunečními brýlemi na očích). Jíra byl někde vepředu poblíž mladíka, který se silně posilňoval alkoholem a v průběhu letu pak procházel uličkou a prozpěvoval si I love Jamaica…

Když už to vypadalo, že budeme startovat, shlédli jsme video o tom, že jsme v rukou největších profesionálů na světě, tak nám kapitán oznámil, že máme trochu bad luck při opouštění Las Vegas. A že dnes na letišti nastoupila úplně nová směna těch třídičů zavazadel (to jsme si mysleli hned) a že omylem poslali zavazadla z našeho letadla někam do jiného letadla a v našem jsou zase ta jejich. Tak se to musí celé vyložit a přeskládat. No, pěkně to začíná! Seděli jsme skoro hodinu a poslouchali pravidelné bouchání v zavazadlovém prostoru. Markéta ze svého místa v poslední řadě viděla mezi posledními zavazadly na tom pásu zajíždět do letadla právě ty naše bágly. Tak hurá! Znovu se chopil mikrofonu kapitán a ohlásil, že vyjíždíme od stojánky. Začal couvat a ozvala se obrovská rána a náraz. Všichni v letadle vyjekli. No a kapitán nám s ledovým klidem oznámil, že naše bad luck pokračuje, jelikož to auto, co nás mělo od stojánky odstrčit, tak nás tou dlouhou tyčí nabouralo a jemu nefungují ty senzory a musí se to zkontrolovat a opravit. A že máme v klidu zůstat sedět na svých sedadlech.

Vidina letu do Prahy v sobotu se začala nenávratně vytrácet. Stále jsme přemýšleli, jestli bychom podplatili řidiče taxíku, aby s námi tryskem přejel Manhattan, jestli bychom to stihli, ale podle letušky je to absolutně nemožné.

Nad New Yorkem jsme taky docela dost dlouho kroužili, oproti Las Vegas tam bylo opravdu hnusně. Pršelo, zataženo a zima. Přistáli jsme asi v půl čtvrté odpoledne, pak ještě čekali na zavazadla, no bylo to beznadějné. Všichni jsme zkoušeli volat na všechna možná místa a zjistit naše možnosti – každý jsme dostali jiné informace. Každopádně ve zkratce – letadlo na JFK na nás čekat nemůže, jsme jenom tři. Nejbližší volná místa na let do Prahy jsou na úterý večer (teď byla sobota). A prý si musíme koupit úplně nové letenky, nejlevnější stojí 35 tisíc korun za jednu. Naše beznaděj dostupuje vrcholu.

Markéta s Jirkou se vydali na obhlídku letiště a já čekala na bágly a zkoušela zjišťovat nějaký možnosti ubytování přes kamarádky Dančete – Erindu a Kathleen.

Asi po hodině se vrátili Markéta s Jirkou s dobrými zprávami. Poradil jim nějaký kluk na Deltě, původem Maďar. A zkusili zavolat na linku CSA v Americe, kde na rozdíl od ČSA linky v Praze byli schopní a ochotní. Takže nám paní… zjistila, že do Prahy v neděli letí krom letu z JFK v tu samou hodinu (o deset minut dřív) taky letadlo z Newarku a jsou v něm volná místa. Bude nás to stát jen poplatek 132 dolarů za jednu letenku. Hurá! Jenže už jsme z toho byli tak zblblí a vynervovaní, že jsme tomu ani nechtěli věřit. Že by během pár minut ČSA vypravovala dva lety z NY? Že by to ve finále bylo tak jednoduché? Na internetu už jsme to v našich cestovních itinerářích měli změněno, ale báli jsme se to ještě nějak ověřovat, abychom na sebe ještě zbytečně neupozorňovali. Nakonec jsme se rozhodli už letiště neopouštět a neutrácet žádné další peníze za ubytování v předraženém NY. Takže nás čekala zajímavá čtyřiadvacetihodinovka. Uklidněni jsme poslali zprávy domů a šli se najíst. Pak jsme prozkoumali všechny terminály letiště, projeli se vláčkem, který je spojoval, rozložili se ve fast foodu Burger King a četli si, psali deník a nebo jen tak pozorovali okolí. Kolem desáté večer jsme si začali hledat místo, kam bychom se uložili na noc. Letiště na nás všeobecně působilo daleko příjemněji než JFK, menší, útulnější a otevřené celou noc! Ve finále jsme si v rohu odbavovací haly před přepážkou Alaska Airlines (ó, jak tam nám bylo dobře) roztáhli karimatky a spacáky a krásně jsme se po předešlé probdělé noci na letišti ve Vegas vyspinkali. V noci nás nikdo neotravoval a nevyháněl, úklidová četa nás tím uklízecím vozem jen hezky objela.