DENÍK Z CEST | Aljaška a západ USA

Lake Powell, Antelope Canyon, Horse Shoe Point, Grand Canyon

ČTVRTEK 20.7.

Ráno jsme se vzbudili docela brzy, chtěli jsme se v klidu pobalit než pojedeme na výlet. Nejdřív jsme se dost pobavili tím, jak je náš stan ze všech stran obložen balvany. Takže nejdřív jsme je museli odevšad odstranit a nenápadně je zase rozmístit po okolí. Pak jsme se nasnídali a stále jsme pozorovali oblohu – pro náš výlet jsme potřebovali, aby bylo jasno a krásně nám svítilo sluníčko. No, nebylo to zcela evidentní, ale občas jsme sluníčko viděli.

Ve čtvrt na deset nás měli Navahové přijet vyzvednout k recepci v kempu. Tak jsme tam samozřejmě v čas byli nachystáni, ale kde nic tu nic. Tak se Markéta šla zeptat na recepci, kde měla dneska službu nějaká paní, která nám všem neustále říkala sweet heart a honey atd… No a ta nás upozornila na to, že je tam změna času, a tudíž je teprve čtvrt na devět. To nás docela dost zmátlo, jelikož podle informací, které byly ve všech průvodcích, tak měl být časový posun až na hranicích s Nevadou. Pak jsme se ale v jednom z průvodců dočetli, že jedna část obyvatelstva (buď Navahové nebo nenavahové, už nevíme) v Coloradu nepřechází na letní čas… Takže tak…

Vzniklou hodinku času jsme využili k natankování a taky k tomu, že jsme se přes město zajeli podívat k té přehradě Lake Powell. Je to gigantické dílo, vlastně se tou přehradou na řece Colorado úplně zatopil další hluboký kaňon. Navíc má Colorado obrovskou sílu, takže přehrada musí být opravdu hodně silná (5 metrů silný beton). Tak jsme před ní zaparkovali a šli se přes ni projít. Pak už byl čas na návrat do kempu. Ve čtvrt na deset si to přihasila nějaká Indiánka, krom nás nabrala ještě další rodinku a mohli jsme vyrazit. Auto bylo velmi zvláštní – nějaká stará dodávka, kde na korbě byly udělány lavice (s výhledem do boku a stříškou chránící před prudkým sluncem). Krom toho tam na té lavici byly přidělány nějaké pofiderní bezpečnostní pásy, ale hrozně velké, takže jsme se s Markétou do jednoho mohly připnout obě dvě. Ovšem celé to bylo vyvedené ve firemních barvách – bílé s tyrkysovými nápisy. Při bližším ohledání dodávka nepůsobila zrovna spolehlivě, celá kapota se sedačkami byla svařená z trubek a spousty papundeklu. Indiánka nás zavezla do kanceláře v centru, kde už bylo nachystáno asi 4 až 5 dalších podobných aut, jen některá měla obrovská kola jako od traktoru, takže to vypadalo dost nevyváženě. V kanceláři jsme zaplatili náš výlet –stál asi 85 dolarů pro nás pro všechny, taky jsme si tam mohli koupit nějaké fotogalerie, galerie, fotografie, foto, fotky, obrázky z canyonu atd. No a pak jsme vyrazili. Naše Indiánka se nám představila jako Irene, máme být opatrní a dávat si pozor, ať cestou přes výmoly nic neztratíme, no a už jsme vyráželi.

Nejdřív to bylo pár kilometrů po silnici, no a pak už jsme odbočili do pouštní krajiny a jeli písečnou cestou, no pěkně to s námi házelo. Po několika kilometrech jsme dojeli na místo. Tady hned všichni seskočili a hrnuli se ke vchodu. Zvenku to vlastně vypadalo jako skála, ve které je jen taková průrva – prasklina odshora až dolů. Toto místo je oblíbené fotografy, protože jak se přes den po obloze pohybuje slunce, tak osvětluje stěny a vytváří tam krásné efekty. Takže vnitřek je potom v barevném spektru oranžové a žluté a je to moc krásné. Jeden z řidičů od těch ostatních dodávek tam začal pobíhat s takovou násadou od koštěte, no a chytil nějakého hada. Hned nás začali upozorňovat, že tam všude jsou hadi, taky tam vevnitř po stěnách lezou pavouci černé vdovy a další, tak máme být opatrní a nesahat na stěny. No a pak si každý řidič vzal svou skupinku a šli jsme do nitra kaňonu.

Cestou nám ukazovali, co kde je vidět za zvláštní útvary atd. Taky nám pořád brala foťáky a fotila nám, co uznala za vhodné. Fotit jsme museli bez blesku, pokud možno tak, aby nebyla vidět obloha. Naštěstí už sluníčko začalo vytvářet ty krásné efekty, tak jsme si to užívali. Irene nám říkala, že ten kaňon objevila ve třicátých letech nějaká dvanáctiletá navažská holčička, které se zaběhla ovce nebo koza. No a taky to, co už jsme věděli z Prahy od Jíry, že před pár lety tam při nějaké záplavě zahynulo asi 19 turistů a někteří se ani nikdy nenašli. V podstatě je dost nebezpečné, když na určitém místě několik desítek mil od kaňonu prší. Asi je tam nějaká podzemní říčka a ta způsobí, že se vlastně ten kaňon vyplaví. Voda v něm během chvilinky stoupne třeba na 3-4 metry do výšky. Taky jsme nad svými hlavami viděli různé větve atd. Prošli jsme si celý kaňon, byl asi tak 200 metrů dlouhý. No a cestou zpátku už jsme šli bez Irene a mohli jsme si znovu ještě fotit atd. Asi za hodinku od našeho příjezdu jsme vyrazili zase tou cestou necestou zpět. Irene nás vysadila v kempu a my jsme přesedlali do našeho auta a vyrazili dál.

Kousek za Page mělo být další zajímavé fotogenické místo – Horse Shoe, taková podkova vytvořená řekou Colorado. Jirka od paní „sweet heart“ na recepci získal přesné souřadnice a popis místa a tak jsme vyrazili. Bylo to opravdu jen pár kilometrů. Nechali jsme zaparkované auto na parkovišťátku a vydali se na cestu. Bylo to asi jeden až dva kilometry částečně do kopce a pak zase z kopce. Cestou jsme potkali na cestě zpět hejno francouzsky mluvících studentů, takže jsme byli odměněni tím, že jsme měli celou vyhlídku sami pro sebe. Jirka se odvažoval relativně nebezpečných kousků – vydával se na okraj skály atd. No, aspoň máme pěkné fotečky! Zpátky to bylo docela do kopce, slunce už zase pálilo, ale zvládli jsme to a po poledni jsme vyrazili směr Grand Canyon. Cesta nebyla nic moc. Měli jsme docela hlad – teda hlavně Jirka, no ale cestou jsme neměli ani šanci si něco koupit, jelikož tam prostě nikde vůbec nic nebylo! Jen asi dvě rozpadlé indiánské vesnice, no dost otřesné! Párkrát jsme cestou zastavili na vyhlídce na údolí řeky Colorado, vlastně to jen znamenalo někde v dálce vidět průrvu ve skalách. No a každá ta zastávka byla obsypána indiánskými prodavači všelijakých suvenýrů a šperků.

Grand Canyon je docela vysoko položený, ty hrany jsou určitě ve výšce přes 2.000 metrů. Tak se nám postupně začalo poněkud ochlazovat, na obzoru se opět začaly objevovat velmi tmavě šedé mraky, tak jsme se báli, abychom nezmokli.

Naštěstí jsme do parku mohli uplatnit náš Park Pass. Zodpovědně jsme začali stavět na všech vyhlídkách. Některé byly opravdu velké, že tam bylo obrovské parkoviště a obchody a třeba ještě nějaká pozorovací věž, jiné zase menší. Kaňon je ohromný, z jedné hrany na druhou je vzdušná vzdálenost asi 16 kilometrů. Colorado na dně vypadá velmi nevinně, ale to jen z této výšky. Taky je tam přes celé léto opar, jak se to odpařuje. Pořídili jsme několik fotografií, dokonce jsme si troufli stoupnout na nějaké kameny vlastně už nad kaňonem. Dost jsme se báli, že tam bude hlava na hlavě, ale ve finále to asi bylo lepší, než jsme mysleli. I když lidí tam bylo opravdu spousta. Ale tak nějak se to v tom obrovském prostoru rozplynulo. Podle plánku jsme si pak našli v lese při cestě místo na piknikování, rozbalili jídlo a dali si pozdní oběd, jelikož bylo zase něco kolem čtvrté hodiny. Měli jsme tuňáka a salám a sýr a pečivo. No a pak jsme pokračovali dál. Strategickým úkolem teď bylo ubytování v jediném kempu, který v parku na této hraně je – Mother Campground. V centru parku byl docela zmatek, ukazatele nebyly nejlepší a taky v plánku to nebylo ideálně zakresleno, ale nakonec jsme vjezd do kempu našli. Měli jsme mírné obavy, jak to bude s naší rezervací, jelikož jsme ji celkem 2x měnili. Ale dobře to dopadlo, přidělili nám opět plánek a my jsme vyrazili na naše místo. Postavili jsme si rychle stan a vyrazili obhlídnout zbylé vyhlídky.

Cestou jsme s Markétou řešily případ ztracené ukrajinské turistky. Bylo to vyvěšeno na recepci v kempu – sestupovala s nějakým klukem dolů do kaňonu a večer se šla k řece mýt a od té doby ji nikdo neviděl. No a tak jsme začaly s Markétou rozvíjet teorie, co se jí stalo atd… Zajeli jsme k hlavním vyhlídkám na Canyon autem, bylo tam boží dopuštění. No a pak jsme vyrazili na ten úsek, kde jsou údajně nejkrásnější vyhlídky. Ten je v hlavní sezóně dostupný jen shuttle busem. Tak jsme zaparkovali na jednom odstavném parkovišti a šli se zastávkou v hotýlku, kde jsme si zase koupili nějaké smoothies, na konečnou shuttlu. Jezdili co pár minut, vždycky nás řidič nebo řidička – a těch tam bylo dost, upozorňovali, že se budou otevírat nebo zavírat dveře a jaká bude další zastávka. Tak jsme několikrát vystoupili a prošli se na další zastávku autobusu. Počasí se relativně kazilo, bylo zataženo a později se nad kaňonem rozpršelo. Takže z avizovaného západu slunce bohužel nebylo nic. Ale nachodili jsme ještě aspoň pět kilometrů. V autobuse jsme potkali i nějaké české turisty, typické baťůžkáře. No a pak s námi cestovala taky nějaká španělská rodinka, no všichni tak nastrojení a navonění a namalovaní – hlavně dcerunka, že to bylo jak pěst na oko. Ti pro jistotu ani vůbec nevystupovali z autobusu. Protože jsme se vraceli jedním z posledních autobusů, tak se tam pomalu začali štosovat lidi a bylo to docela maso. K parkovišti jsme došli už za tmy, ale naštěstí nás úplně minul déšť. Po dojetí do kempu jsme si ještě udělali večeři – tentokrát rajskou polévku a nějaké těstoviny a nakonec poslední ovocný salát. Jirka ještě přemýšlel, jestli se ráno nepůjde podívat na východ slunce. My s Markétou jsme měly jasno, že ne. Bylo pěkné a teplé počasí, tak si Jirka nakonec ustlal venku a my s Markétou jsme tentokrát postavily jen stanovou kostru bez svrchní plachty, takže nám to pěkně profukovalo. No a šli jsme všichni spát.