DENÍK Z CEST | Aljaška a západ USA

Yellowstone NP: Mammoth Hot Spring, Grand Canyon of the Yellowstone

SOBOTA 15.7.

Ráno už někdy po páté či šesté začali odjíždět první kempaři, takže jsme moc dlouho nevyspávali. Taky tam bylo docela dost povykujících dětí. Takže jsme pomalu vylezli, naštěstí jak mně, tak Dančeti ta antibiotika docela zabrala, tak jsme se už cítily o moc líp. Už od rána pěkně peklo sluníčko, tak nás asi čekal teplý den. Proto jsme definitivně odhodili teplé oblečení a k ruce si dali spíše něco lehčího – tílka a kraťasy. A taky kloboučky a sluneční brýle, to vše doplněno opalovacími krémy.

Hezky jsme si užili příjemnou sprchu, nasnídali se – pečivo, džus a čaj, doplnili zásoby vody, jelikož to vypadalo na pořádnou spotřebu… Naštěstí jsou všude k dispozici zdarma pítka, takže jsme od teď jen při každé příležitosti čepovali do první várky zakoupených půllitrových plastových lahví vodu.

Pak už jsme rychle sbalili, opět všechno napěchovali do našeho vozítka a někdy kolem půl desáté vyrazili na cestu směr Yellowstone. Do vjezdu do parku to bylo asi nějakých osmdesát kilometrů. Cesta nám za poslechu hudby z padesátých let příjemně ubíhala, okolní krajina byla jak vystřižená z nějakých westernů…

U vjezdu do parku byl docela frmol. Projeli jsme tou typickou bránou, kde byl ovšem strašný nátřesk, každý se tam chtěl fotit. No a tak jsme se rozhodli, že pojedeme rovnou dál. U oficiálního vstupu do parku byla fronta, ale jelikož jsme měli Park pass, tak jsme byli vpuštěni druhým vjezdem přednostně. Ještě jsme dostali místní noviny s popisem všech atrakcí atd. No a už jsme se mohli začít projíždět krajinkou a přemýšlet, jak si dneska zorganizujeme den. Naštěstí jsme měli zajištěno ubytování – rezervaci v kempu Madison Campground, takže jsme byli docela v pohodě.

Naší první zastávkou byl Mammoth Hotsprings. V parku to mají vůbec báječně vymyšlené. U každé z těch hlavních atrakcí je rančerská stanice, kde člověk může získat všechny informace a koupit si suvenýry, taky obchod s nějakým jídlem a suvenýry, dál taky pumpa, toalety, restaurace atd… Tak jsem se nejdřív zastavili na té rančerské stanici, pak ještě autem popojeli na další parkoviště pro návštěvníky a kolem poledního, tedy v té největší výhni, vyrazili na první pořádnou obhlídku toho dne. Musím říct, že jsem toho během chvíle měla dost. Bylo opravdu dost velké teplo a sluníčko pralo. Mammoth jsou vlastně takové horké prameny, které vytvořily zajímavé minerální útvary, vypadá to moc pěkně. Barvy jsou od sněhobílé přes smetanovou až po rezavou, po tom různě teče horká (skutečně horká, zkoušeli jsme to!) voda. Dá se tam vlastně všude chodit jen po takových dřevěných chodníčcích, našlapali jsme po nich nahoru a dolů určitě několik kilometrů. Místy se tvoří taky barevně velmi zajímavá jezírka, všechno to je hra minerálních látek ve vodě. Prameny se různě ucpávají a zase vyvěrají někde jinde, takže uprostřed jsou třeba mrtvé stromy atd. S Dančetem jsme často vyhledávaly útočiště ve stínu nějakého osamělého stromu… Taky jsme tam potkali jednu Češku, říkala, že jich tam letos moc nepotkala. Pracuje prý dole v restauraci v rámci programu Work and travel.

Když jsme si to všechno prošli a nafotili, tak jsme se ještě stavili v obchodě koupit nějaké dobré studené pití (objevili jsme smoothies – mixované ovocné nápoje, které jsme si odteď dopřávali za odměnu docela pravidelně), chleba, párky, větrové bonbóny a pak vyrazili na další cestu. Projížděli jsme krajinou, kde jsme mohli pozorovat jak se na krajině podepsaly různé lesní požáry, pak zase míjeli velké rozlehlé pláně. Stále jsme vyhlíželi nějaká stáda bizonů, leč bohužel marně. Další velkou zastávkou pak pro nás byl Grand Canon of Yellowstone, kterým po dně protéká docela divoká a zcela zelená (ale krásně čistá) řeka Yellowstone. Stěny kaňonu jsou různobarevně zbarvené, od žluta až téměř do červena. Na některých místech je vidět usazená láva ve sloupcích. Udělali jsme si v kaňonu několik zastávek a vyrazili dál až k pověstným vodopádům. Jsou tam vlastně dva – jeden menší, asi třicetimetrový, no a ten druhý větší (94 metrů).

Na jedné zastávce jsme se taky rozdělili, Jirka s Markétou šli kousek podél řeky po horní hraně kaňonu pěšky a my s Dančetem v mezičase něco objely autem a viděly bizony… Váleli se v pohodě u silnice. No, troufly jsme si k nim docela blízko, takže jsme udělaly pár snímečků. Nebyly jsme samy, statečných zvědavců bylo víc. Jeden pán stále popichoval svého syna, ať jde ještě blíž, ale bizon je přeci jen zvíře dost velké a taky tam všude jsou cedule a plakátky, že jsou opravdu nebezpeční a dokážou vyvinout rychlost asi 40 mil za hodinu a spousta turistů už jimi byla nabrána.

Pak jsme ještě společně se zbytkem výpravy absolvovali bizony ještě jednou. Tentokrát jsme k nim přistupovali shora, zachytili jsme je krom ležení i ve stoje. Když nás ten jeden z nich začal pak trochu více pozorovat, tak jsme hodili zpátečku a jeli dál. Nakonec nás Jíra přemluvil, abychom se všichni šli podívat k hraně toho velkého vodopádu. Vypravili jsme se tam tedy pěšky, bylo to docela kousek (takový jeden a půl kilometru nahoru a dolů, poslední úsek už byly jen pěkné serpentiny dolů do kaňonu…). Dole u vody byl docela velký vítr a tak jsem přišla o brýle, které jsem si zapomněla na klobouku. No a když jsem si ho sundávala, aby mi ho nesebral vítr, tak se to stalo… Takže moje nové sluneční brýle se proletěly nejmíň těch 94 metrů a bůh ví, kde je jim dneska konec… Voda byla ovšem nádherná, zbarvená do zelena, čisťoučká, no prostě paráda! Zpáteční cesta do kopce byla docela náročná, my na antibioticích jsme si ji fakt užívaly… Ale zvládli jsme to v pohodě všichni! Pak nás čekala ještě jedna zastávka – Artist point, speciální vyhlídka na ten vysoký vodopád. Tak ještě pár posledních fotek a už jsme pomalu začínali plánovat přesun do kempu. Markét měla strach, aby nám to ubytování nechali rezervované, měli mít otevřeno jen do osmi hodin večer… Tak jsme se vraceli zase kolem toho místa s bizony, tam jsme se už tentokrát ani nezastavili. No ale o kousek dál panovalo další pozdvižení, jelikož tam byli ve vysoké trávě usazeni tři nádherní elkové. Opět jsme si troufli docela blízko, ale bohužel byli pěkně líní a ne a ne se zvednout. O kousek dál byl ještě nějaký menší mladý koloušek, tak toho jsme viděli se popásat.

Ale Markéta už nás popoháněla, bylo po půl osmé a nás do kempu čekalo ještě asi dvacet kilometrů. Cestou jsme viděli na obzoru pěknou bouřku, no, docela jsme se báli, že nás to v noci asi nemine a pěkně zmokneme… Taky jsme viděli první gejzír, tak to jsme prostě museli zastavit.

Po chvíli jsme ale konečně dorazili do našeho kempu. Vše tam mají opravdu profesionálně zmáknuto. U vchodu jsme dostali plánek s vyznačením našeho místa (s místem pro auto, stan, k tomu lavice a stůl a ohniště). Taky nás paní upozornila, že si máme dávat pozor a dodržovat všechna ta „medvědí“ opatření (vypsaná na zadní straně orientačního plánku), prý tam často chodí otravovat nějaký drzý medvěd… Markét ji ujistila, že nás „aljaškáře“ nemůže nic takového vůbec vyvést z rovnováhy… Místo bylo super, všude okolo nás dost prostoru, v příjemné vzdálenosti umývárny (jak pro lidi, tak pro nádobí), voda… No paráda! Naše kempovací vybavení v porovnání s těma ostatníma bylo opravdu velmi primitivní, ostatní měli grily, židle, lehátka, houpací sítě atd… Ale i to málo nám bohatě stačilo ke štěstí.

Naštěstí počasí nám večer přálo, takže jsme všechno vybalili, postavili stan, no a uvařili si dobrou večeřičku – polévku a těstoviny.