DENÍK Z CEST | Aljaška a západ USA

Sv. Helena, Seattle – Spokane – Livingston

PÁTEK 14.7.

Ráno jsme trošku poklidily ten náš kutloch a čekaly, až přijede druhá půlka našeho výsadku. Dorazily až o něco později, spali totiž někde na parkovišti u Svaté Heleny, aby si ji ráno mohli prohlédnout. Jediný, kdo je z naší čtyřky fit, je Jíra. Markéta je taky docela slušně nastydlá, bolí ji v krku, smrká a má pěkně zalehlé ucho… No, to jsme to teda pěkně dopracovali! Snad se z toho všechny tři nějak zmátoříme!

Než jsme se zkulturnili a vyklidili náš pokoj, tak bylo skoro poledne. Naštěstí se nám tentokrát podařilo lépe uspořádat všechna zavazadla, takže jsme měli každý i trošku místa na nohy. Ovšem téměř jsme na sebe neviděli. Ti, co seděli na zadních sedadlech, tak měli mezi sebou dvě velké tašky, každý pak měl ještě nějaké věci i pod nohama, něco na zadním sedadle a kufr narvaný k prasknutí.

Než jsme se vydali na dalekou cestu do Yellowstonu, tak jsme se ještě vydali najít nějaký elektroobchod, jelikož Jirka potřeboval koupit paměťovou kartu do foťáku. No a pak jsme ještě koupili nějaké pečivo, ovšem v takovém speciálním pekařském outletu (jiný jsme nějak nemohli najít, vše je hrozně velké a daleko od sebe) – takže tam neměli nic čerstvého. Vzali jsme nějaké borůvkové bagely, rozinkový chleba a ještě nějaké další pečivo – později jsme zjistili, že jsme si špatně přečetli, co to vlastně je – bylo to nějaké octové pečivo, příšerně hnusné, takže nebylo schváleno ke konzumaci… No a pak už jsme konečně s pomocí naší navigace mohli vyrazit.

Udělalo se krásné počasí, což ovšem v našem autě s černými koženými sedačkami nebylo nejlepší. Byli jsme za chvilku pěkně zpocení. Kvůli našemu zdravotnímu stavu jsme se chtěli vyvarovat dopadu přímého slunce do auta a taky přílišnému pouštění klimatizace. Ale bez toho to bohužel nešlo. Taky bylo kvůli kůži na sedačkách nutné vybalit nějaké osušky a podestlat si pod sebou, hned to bylo lepší.

Kvůli pátečnímu odpoledni byl docela velký provoz. Nicméně jsme měli štěstí, jelikož jsme viděli celé město, je krásně zelené a na bydlení vypadalo opravdu moc příjemně. Nezažili jsme zde asi to nejtypičtější počasí, jelikož se říká, že zde devět měsíců v roce prší a deštník je tím nejtypičtějším doplňkem. Nám ale svítilo sluníčko. Kousek za městem byla už krásná příroda, zelené kopce, no prostě moc příjemné. Připadalo nám to podobně jako u nás, říká se to ostatně jak o státě Washington, tak i o tom, který je pod ním – Oregonu.

Naladili jsme si v rádiu jednu z oblíbených stanic, které jsme vlastně poslouchali celý náš zbytek pobytu. Objevili je Markét s Jírou – speciální hudební stanice, každá věnována jedné dekádě – od třicátých do devadesátých let. Bez reklam, jen s občasnými pamětními výroky… No paráda!

Cesta nám ubíhala docela dobře, ale čekalo nás podle plánu nejméně tisíc kilometrů! Při prvním tankování benzínu jsme se hned převlékli do kraťasů a sandálů. Ráz krajiny se také postupně měnil – čím déle jsme jeli, tím víc to bylo spíše vyprahlé a suché a kde nic tu nic.

Někdy kolem páté už jsme měli opravdu hlad, takže jsme zastavili u klasického fast foodu ve Spokane, abychom se zbytečně nezdržovali. Tentokrát jsme si vybrali Wendy´s, tam jsme ještě předtím nebyli. Všichni jsme si dali to samé – double cheesburger, hranolky a velký nápoj (na Dančetino doporučení). Dančetin a Markétin horký čaj byl bohužel příšerný (něco instantního, nechutná obarvená teplá voda), ale tak jsme se rozdělili o ty ostatní nápoje, protože ty kelímky byly asi litrové…

Jídla bylo moc, ani jsme to nemohli sníst. Ani nám to ale nějak extra nechutnalo, čekali jsme to asi trošku lepší… Čas jsme si ještě krátili pozorováním ostatních jedlíků. Je neuvěřitelné, kolik z nich si dávalo to maxi menu. Když jsme byli z klimatizace na kost promrzlí (venku třicet, vevnitř asi šestnáct stupňů), tak jsme vyrazili dál. Pak už jsme stavěli pouze tehdy, když jsme se potřebovali vyčůrat, přezout nebo znovu natankovat. Provoz nebyl vůbec velký, počasí bylo krásné, příroda se opět více zelenala a taky byla více kopcovatá.

Někdy po půlnoci jsme dorazili do městečka Livingston, kde jsme to dokonce chtěli risknout, jestli náhodou nemají volno v motelu. Ale bohužel… Takže jsme jeli dál směrem do Yellowstonu s tím, že jakmile uvidíme nějaký kemp, tak to tam prostě zkusíme.

Jirka našel ve své navigaci kemp řetězce KOA. Naštěstí jsme to našli dobře a dokonce měli i volné místo! Pro opozdilce mají zvenku na recepci nalepený plánek s vyznačením volných míst. Nejdříve jsme tam tak trošku bloudili, naštěstí nám pomohli nějací další lidé, kteří nám věnovali svůj plánek kempu (krom míst pro stany tam taky byla místa pro karavany a taky chatičky). No a nakonec někdy kolem druhé ráno jsme našli jedno z asi tří volných míst, postavili za pomoci světel od auta stan a šli se umýt. Ani jsme nevěřili, že nám to takhle dobře vyjde, že zvládneme celou trasu a ještě budeme bydlet tak blízko Yellowstonu! Navíc kemp byl moc pěkně udržovaný, krásné umývárny i s horkými sprchami, a to vše již v ceně. Ta byla za naše místo 22 USD.

Byli jsme pěkně mrtví, takže během chvilky už jsme byli v limbu…