DENÍK Z CEST | Aljaška a západ USA

Salt Lake City, Arches NP: Windows, Delicate Arch

ÚTERÝ 18.7.

Ráno jsme po probuzení dobalili, dali si v motelové „restauraci“ něco jako snídani (nějaké přeslazené pečivo, džus (žlutou vodu s cukrem připomínající chuť pomeranče) a kafe a čaj – vše v plastových kelímcích) a vyrazili vyměnit tu kartu do foťáku. No, pravda, i s navigací jsme dost bloudili, nakonec jsme to museli vyřešit tak, že se Jirka šel zeptat do nějakého obchodu. Překvapivě bylo Salt Lake City snad nejvíc rozestavěné město, jaké jsem kdy viděla. Mysleli jsme si, že se nejvíc budovalo před olympiádou, ale vzhledem k tomu, že celé město vlastně bylo jedno velké staveniště, tak evidentně ne. Navíc jak jsou v Americe všechna města hodně roztahaná do šířky, tak jsme míjeli budovatelský ruch pěkných pár desítek kilometrů.

Naštěstí Jirka uspěl s výměnou té paměťové karty, Danče si vybrala z bankomatu peníze a bez problémů nás pak navigace dovedla až na letiště. Takže jsme to zvládli. Danče jsme tam vyložili někdy kolem jedenácté hodiny. Jirka šel ještě s ní do haly přetáhnout fotky, abychom měli všechno alespoň na dvou různých zdrojích. No a naše skupina se zase o jednoho člena zmenšila – od teď už budeme cestovat jen ve třech. Danče už se těšila moooc domů, i když pocity byly trošku smíšené, jelikož to vypadalo na totální živelnou pohromu v jejím bytě – promočená zeď, zničená podlaha a podobné radosti.

No a my jsme s pomocí navigace dali sbohem Salt Lake City a vyrazili na cestu pustou, suchou a nezáživnou krajinou směrem na jih, tedy za vyššími teplotami. Už tak bylo docela dost velké teplo. Trošku jsme se obávali o naši opravenou pneumatiku, aby nám nezačala utíkat, chvíli jsme se strachovali, že budeme muset u pumpy dofukovat, ale nakonec se ukázalo, že to není potřeba. Až do konce naší společné cesty se chovala vzorně.

Cestou jsme si udělali piknik na příjemném místě u říčky ve stínu stromů, doplnili zásoby vody a pokračovali několik hodin po nezáživné cestě. Kolem bylo docela dost různých kaňonů, ale asi to byl jen slabý odvar toho, co nás čekalo v národních parcích. Někdy kolem čtvrté hodiny jsme konečně dorazili k parku Arches. Ještě jsme zvažovali jet i do Canyon Lands, kde by měla být jakási zmenšenina Grand Canyonu, ale dali jsme na Danče, podle níž je Arches jedním z nejkrásnějších parků. Nejdřív jsme tedy zajeli do parku a na rančerské stanici jsme zjišťovali naše možnosti. Co se týče ubytování, tak jsme bohužel nestihli kemp přímo v parku, ten je jen jeden (na jeho konci), no a už v poledne byl plně obsazen. Není možné dělat rezervace, tudíž jejich klasické „first come, first serve“. Nicméně rančer nám doporučil některý z velkého množství kempů, které jsou jen pár kilometrů odtud podél řeky Colorado. Jsou sice velmi primitivní (všechny bez vody, cena se liší vlastně jen úrovní suchých záchodů (buď klasická kadibudka nebo jen taková chatrná zástěna). Dostali jsme tedy vytištěný jejich plánek a taky nám doporučil několik prohlídkových tras v parku – kde je lepší se jít podívat buď večer (to máme z parkoviště vyrazit kolem sedmé hodiny, abychom viděli nejkrásnější Delicate Arch při západu slunce) nebo ráno – to nám poradil tu nejnáročnější trasu, dokud nebude velké vedro. Takže jsme zase vyjeli z parku a jeli si najít místo na přespání. Kempů bylo podél řeky několik, my zakotvili hned v tom prvním, rozhodně nebyly plné. Za 10 USD (bez obsluhy). Postavili jsme stan – bylo vedro, takže jsme vlastně postavili jen tu jeho vnitřní „vzdušnou“ část a použili k tomu všech 6 kolíků. No a pak jsme se otočili a zase jeli zpátky do parku, abychom si užili večerní světlo, nejideálnější na fotografování. Bohužel se nám tak trochu začalo kazit počasí, na obzoru se to pěkně kabonilo a bylo jasné, že tam někde pěkně bouří. Zastavili jsme u první vyhlídky blízko Balanced Rock – bizardního útvaru, kde na tenké špičce skály trůní obrovský kulatý balvan, a vydali se prozkoumat Windows – obrovská skalní okna. Potkali jsme cestou do kopce k prvním obloukům jen pár lidí, bylo úplně zataženo, obloha černá, silný vítr, který krom kapiček deště přenášel také malinká zrnka červeného písku. Za chvíli nám to už skřípalo mezi zuby. Ještě jsme se vyfotili a šli zpátky k autu.

Zvažovali jsme, jestli máme jet dál a zkusit tu vyhlídku na Delicate Arch. Nakonec jsme se rozhodli, že to zkusíme. Na cestu jsme vyrazili asi až ve čtvrt na osm večer. Šli jsme v kraťasech a tílkách, jelikož bylo stále velmi teplo, ale všichni jsme si taky vzali pláštěnky nebo šusťákovky. Většina lidí, které jsme potkávali, šla už zpátky. Podobných bláznů jako my, bylo vzhledem k počasí, jen velmi málo. Cesta byla odhadem tak 2-3 kilometry relativně pořád do kopce. Jelikož nebylo vzhledem ke skalnaté krajině kam dělat značky, tak tu všude na značkování tras používají takové malé mohylky z kamení. No a podle nich se chodí. Bylo to docela náročné, hlavně stále sílil vítr, nahoře to bylo docela nepříjemné. Pořád jsme pozorovali oblohu, jestli se opravdu pořádně rozprší nebo naopak vykoukne sluníčko. Nakonec jsme dorazili asi za hodinu k cíli. Poslední úsek cesty byl pro moje vyklepané nohy trošku nebezpečný, šlo se po takové hraně skály, ale byli jsme vrchovatě odměněni krásným výhledem na Delicate Arch, který se zcela neuvěřitelně utápěl v zapadajícím slunci! Krom nás tam bylo možná dalších dvacet lidí, kteří ho z uctivé vzdálenosti fotografovali a natáčeli. Seděli jsme tam docela dlouho. Ubývající světlo nás ale donutilo vstát a vydat se zpět. Cesta dolů už byla o poznání rychlejší a také méně náročná. Jelikož všude kolem nás pěkně blýskalo, chtěli jsme se pokusit nějaký blesk vyfotit, ale bohužel… Taky stále sílily naše obavy o to, v jakém stavu najdeme náš stan a zda vůbec, těch šest kolíků nemuselo nápory větru vydržet. Buď bude úplně kompletně promočený (neměl „střechu“, kterou jsme nepovažovali za nutnou) nebo bude fuč úplně, protože nám ho vichr odnesl.

Jakmile jsme došli k autu, to už byla skoro tma, tak jsme doplnili tekutiny: poslední smoothies a vodu. No a už za tmy jsme vyrazili směrem ven z parku. U vjezdu jsme se stavili na rančerské stanici a využili zdejších toalet k večerní hygieně a doplnění zásob vody. Jak tam všude je ten jemný červený písek, tak jím byla pokryta všechna umyvadla, podlaha, no prostě všechno.

Do kempu jsme dorazili až po desáté. Naštěstí jsme našli stan v pořádku, asi tam vůbec nepršelo. Chvilku jsme koketovali s tím, že si ještě uvaříme něco k jídlu, jelikož jsme jedli jen v poledne při pikniku něco studeného, jinak nic, ale nakonec jsme byli tak zmoženi, že jsme se na to vykašlali a šli hned spát. V noci byl na silnici docela provoz, takže spaní nebylo nic moc. Ale naštěstí nepršelo…