DENÍK Z CEST | Aljaška a západ USA

Homer, Russian River

NEDĚLE 9.7.

Ráno jsme se vzbudili do pěkného dne. Svítilo nám sluníčko, byl odliv a my se šli podívat k moři copak se nám vyplavilo na břeh. Masha tam objevila velkou fialovou hvězdici, tak jsme si ji všichni hned fotili. Po chvíli se začali probouzet i lidi v okolních stanech. Většinou je měli alespoň 2 x tak velké jak my a byli v něm jen 2 lidi. Ovšem lidi úplně jiných rozměrů. Byla tam opravdu unikátní sbírka tlusťochů.

Postupně jsme se šli všichni vysprchovat, jelikož jsme netušili, kdy se nám to zase poštěstí. Navíc pro návštěvníky kempu stála sprcha jen 1 dolar. Pán nám otevřel dveře na dálkové ovládání a už jsme mohli využívat pohostinství sprch a horké vody. Já si k němu ještě odnesla na dobití kameru. Jinde nebyly bohužel zásuvky.

Po snídani se rozpoutala debata nad naším dalším programem. Někteří z nás (přiznávám se), chtěli Homer co nejrychleji opustit a jet úplně jinam, Masha prosazovala přepravu vodním taxi na druhou stranu zálivu do národního parku. Tak jsme začali tím, že jsme zajeli do visitor centra. To bylo jak z jiného světa. První pěkné a čisté místo v Homeru. Tam nám ten park také doporučovali. Tak jsme šli zkusit, kolik stojí to water taxi. Už se blížilo poledne, tak jsme se dohodli, že nemá cenu jet tam jen tak rychle na otočku, ale že bychom tam zůstali až do druhého dne. Jenže taxi by stálo na osobu nejméně 55 USD, a to se nikomu z nás (kromě Mashi) nechtělo dávat. Já jsem se taky zkusila pozeptat na letecké výlety za medvědy, které se odtud hojně pořádají, a to buď na Katmai nebo na Kodiak. Z cen jsem šla do kolen. Stojí to od 575 dolarů na osobu (za šest hodin včetně letu tam a zpět) a navíc je to tak na 2 týdny v podstatě vyprodané.

No, po mírné výměně názorů jsme se nakonec všichni včetně Mashi dohodli (celá debata vlastně spočívala v přesvědčení Mashi), že do toho národního parku za ty šílené peníze vodním taxíkem nepojedeme a vrátíme se zpět do centra poloostrova Kenai a uděláme si nějaký trail. Ve všech průvodcích moc chválili Russian a Kenai River a pak taky městečko Hope, kde je možné si vyzkoušet i rýžování zlata.

Začali jsme náš přesun tím, že jsme si kousek od visitor centra u pláže uvařili oběd a udělali piknik. Jirka uvařil svoje oblíbené kuře na paprice, bylo to až překvapivě dobré. Pak jsme se ještě zastavili v místní pekárně a cukrárně, Masha si dala kafe a Jirka kafe a nějakou strašně sladkou buchtu s javorovým sirupem a ořechy. Akorát jsme s Markétou konstatovaly, že je to zvláštní, jaký mají všude bordel a je jim to úplně jedno. Pekárna toho byla živoucím důkazem. Uvnitř všechno nablýskané a nazdobené, ale už před vchodem, na jejich zahradě, kde měli i „posezení“ pro zákazníky jen binec, válející se hračky, neuklizené stoličky. Že je vlastně vůbec nezajímá, co je okolo nich, že by to třeba mohlo být pěkné.Tak jsme to řekly nahlas a Masha se pustila do tvrdého obhajování všeho amerického. Tak jsme pochopily, že už je asimilovaná a raději toho nechaly.

Pak už jsme opravdu vyrazili znovu do vnitrozemí. Dnes nás vozila Markéta. Ještě jsme se cestou stavili u Fred Mayers na menší nákup a udělali si radost tím, že jsme si koupili báječnou zmrzlinu od Haagen Daz, kávovou, no mňam. A pak jsme vyrazili dál směrem k Russian River. Cestou jsme se zasekli v pěkné koloně, táhlo se to celé kilometry. Když se i v protisměru konečně objevilo na dlouhou dobu jediné auto, tak nám řekli, že tam je někde bouračka a je to docela daleko. Vzhledem k tomu, že byl v každém směru jen jeden pruh a taky že je na Aljašce tak málo silnic, tak se to bohužel vůbec nijak nedalo objet. Tak jsme se vypravili pěšky podél silnice. Za chvíli se to ale začalo docela rozjíždět a my museli přidat do kroku a nakonec i běžet. Chvíli po tom, co se kolona rozjela, to už jsme jeli podél krásně zelenomodré Kenai River, Danče vykřikla : „Hele, tam se snad koupe medvěd!“ Hned o tom sice začala pochybovat, protože kolem bylo docela dost rybářů a taky ji připadalo, že „to“ mělo kolem krku červený obojek, ale nakonec nám to nedalo (hlavně Jirkovi a mně) a tak to Markéta otočila a vraceli jsme se. Na inkriminovaném místě jsme vylezli z auta, přeběhli silnici, přelezli svodidla a už jsme ho viděli! Po břehu se opravdu procházel hnědý grizzly! Já si v autě v rozčilení nechala kameru i foťák, tak mi ho chudák Markéta musela přinést. Medvěd se chvíli potuloval po břehu, pak zaplul do křoví u břehu, ulovil si nějakou rybu a pak se svým úlovkem vítězoslavně zmizel… Celou dobu bylo kolem něj docela dost rybářů na břehu i v řece a nás překvapilo, jak byly obě strany klidné a netečné. Nicméně medvěd prostě zmizel a my sice ještě chvilku čekali, jestli se znovu neobjeví, bohužel ale marně. Tak jsme nasedli zpět do auta a rozhodli se, že v této oblasti dneska zakotvíme, protože jsme ještě chtěli získat nějaké medvědí zážitky. U Russian River byl velký kemp, tak jsme tam zajeli. V budce u vjezdu byl opravdu příšerný kluk, kterého snad naučili jen jednu větu: I wish I could…“, takže by moc chtěl, ale nemohl nám dát jiné než velké místo za 22 dolarů (pro 4 auta a 2 přívěsy), moc by chtěl, ale nemůže nás bez zaplacení předem pustit se do toho kempu podívat a vyhlídnout si nějaké místo, nemůže nás nechat zadarmo nikde zaparkovat… no hrozný! Tak jsme kousek poodjeli od jeho budky, vzali si od něj mapičku a šli se pěšky podívat, jak to v tom kempu vypadá. Byl opravdu hodně veliký, šli jsme určitě přes půl hodiny, než jsme došli k prvním místům. Kemp byl sice jen jednoduchý – suché záchody (ovšem žádné kadibudky, ale normální bílá keramika, místo vody pak speciální chemické čistící ubrousky) a venku kohoutek se studenou vodou, jinak ale v moc hezkém prostředí, pod námi hučela řeka a dalo se k ní sejít a procházet se podél břehu. Tak jsme se rozhodli tam zůstat. Danče s Markétou se tedy vydaly zpět k autu a za tím blbem u vjezdu a my ostatní jsme hlídali vyhlídnuté místo. Holky se dlouho nevracely, až později jsme se dozvěděli, že jim tohle místo nechtěli dát, že prý je obsazené. A když jim holky tvrdily, že ne, tak tam poslali nějakou kempovou správu v autě. A ty prý jim hlásili zpět, že tam jen na klandru sedí nějací 3 lidi – tedy my. Nakonec jsme tedy to vyhlídnuté místo dostali. Masha mi vyprávěla o své „kamarádce“, která den předtím páchala sebevraždu a byla v nemocnici. Naštěstí mimo nebezpečí. Řešila to pořád už od předchozího večera, kdy jsme přijížděli do Homeru. Vzhledem k tomu, že se signálem to na Aljašce bylo blbý, jsme měli čerstvé zprávy jen zřídka.

Poté, co jsme si postavili stan a znovu se namazali proti komárům, jsme se rozhodli se vypravit k řece, jestli tam náhodou nenatrefíme na nějakého medvěda. 99% lidí v kempu (tedy všichni kromě nás) byli rybáři a taky se vyskytovali všude kolem řeky. Navíc byly všude cedule, že jsme v bear country a že se zbytky ryb nesmí nosit do kempu a ryby se musí porcovat u řeky a všechny rybí zbytky se musí nechat ve vodě. Tak jsme se vypravili po krásně upravené stezce po proudu Russian River k jejímu soutoku s Kenai River. Cestou jsme potkávali desítky rybářů – stáli ve vodě, na břehu nebo různě popocházeli. Prý jsme momentálně mezi dvěma velkými taženími lososů, začátkem července jich tam byly mraky, teď už je to slabší. No a pak nás upozorňovali, že kousíček před námi šel grizzly (v našem směru), tak máme být opatrní. No a nám se tak nějak najednou nikomu nechtělo jít jako prvnímu a znejistěli jsme, co bychom vlastně v případě setkání s medvědem měli dělat. Nějaká místní zkušená paní říkala, že hlavně musí člověk dělat hluk a dávat si pozor, aby se nedostal mezi mámu a mláďata. A že velký problém je, že se ti medvědi lidí prostě vůbec nebojí. Šli jsme docela dost dlouho, určitě 2-3 kilometry a žádného medvěda jsme nepotkali. Když jsme došli k soutoku, kde bylo rybářů opravdu mraky, tak nám říkali, že jsme ho minuli tak o 5 minut, lovil ryby a pak zmizel na druhém břehu. Čas nás netlačil, tak jsme se rozhodli počkat, jestli se náhodou nevrátí. Mezitím jsme pozorovali chytající rybáře, sledovali jak se porcují ryby, jak se racci perou o ty zbytky masa a kostry, pokecali s rybáři a to už Jirka vykřikoval: „ A už je to tady, já věděl, že se vrátí!“. Na protějším břehu se znovu proháněl grizzly. Pro mě byl překvapivě rychlý. Asi bychom mu opravdu neutekli, kdyby si nás vybral. Nicméně po chvíli zase zmizel. To už na nás ale volali rybáři, že na dalším břehu je samice s mláďaty medvěda černého. Tak jsme se z bezpečí druhého břehu vydali je sledovat. Naše touha po fotkách a kamerových záběrech byla veliká, tak jsme utíkali, až jsme je dohonili. No a pak jsme je natáčeli a fotili. Medvědice s mláďaty šli po protějším břehu, lezli do vody, jedli zbytky ryb, lezli na stromy… Pozorovali jsme je ze vzdálenosti několika metrů opravdu dost dlouho, aspoň půl hodiny. Pak jsme se ještě vrátili k soutoku, jestli tam nebude ten grizzly, ale už se prý neobjevil. Tak jsme se vydali zpět do kempu, už jsme měli hlad. Cestou jsme ještě dohnali tu černou medvědí rodinku, tak jsme šli znovu s nimi, ale to už tam byli okolo i nějací další lidé, tak už to nebylo ono. V kempu jsme si udělali rajčatový salát s mozzarelou a kecali jsme. Masha šla spát, ale nám se nějak nechtělo. Tolik nádherných „medvědích“ zážitků, o tom se nám ani nesnilo! Po půlnoci se začalo maličko smrákat a my si řekli, že si teda půjdeme umýt zuby k řece a umyjeme tam i nádobí od večeře. Vyrazili jsme já, Danče a Jirka. Dole u řeky jsme si akorát vymačkali na kartáčky pastu a rozhlížíme se po okolí a děláme si srandu z medvědů, když v tom jsem ho uviděla – na našem břehu, maximálně pár desítek metrů od nás se blížil grizzly! Akorát na nás koukal a těma obrovskýma tlapama pěkně našlapoval přímo k nám. Zmohla jsem se jen na „medvěd!“. Danče ho viděla taky, jen Jirka bohužel ne. Zapomněli jsme ihned na všechny poučky o tom zůstat na místě a hlavně neutíkat, narychlo jsme posbírali všechny věci a pelášili po schodech nahoru zpět do kempu. Já měla plnou pusu pasty, kterou jsem pak cestou vyplivla a hned jsem si uvědomila, že to jsem neměla, protože ta vůně pasty medvěda přitahuje. Pak jsme debatovali o tom, jestli se ten medvěd asi vydá nahoru do kempu a že pokud ano, tak je náš stan první na ráně.

Po návratu jsme naše zážitky hned sdělovali Markétě. Danče s Jirkou se pak statečně vydali zpět dolů k řece, hlasitě přitom pokřikovali a mlátili lžící do ešusu. Medvěda už neviděli, ale aspoň přinesli zpět plastovou láhev, kterou jsme tam při našem úprku nechali. Skutečně plni dojmů z dnešních vícerých setkání s medvědy a taky mírně rozechvělí, zda nezavítá náš nový kamarád od řeky až k nám do stanu, jsme šli spát.