DENÍK Z CEST | Aljaška a západ USA

Northpole, Pipeline, Glenallen, Valdez

ČTVRTEK 6.7.

Ráno jsme chtěli vstávat brzo, protože nás dnes čekala náročná cesta až do Valdezu, hodně přes 500 km. Ale nějak jsme se zašprajcli, jelikož jsme se rozhodli si dopřát poklidnou snídani. Vyzkoušeli jsme proto náš včera zakoupený nový vařič a zjistili, že se na něm všechno dělá celou věčnost, to ten liháček je tedy o moc rychlejší. Tak jsme učinili rozhodnutí, že se ho pokusíme vrátit a místo něj přikoupit ještě nějaké tablety na pevný líh. Po vydatné snídani jsme ještě znovu zašli do horkých pramenů. Já už jsem hodila jen sprchu a pak umyla nádobí, poklidila auto a mohli jsme vyrazit na cestu.

Čekal nás další adrenalinový zážitek, jelikož nám okamžitě začalo svítit žíznivé oko. V návodu jsme si přečetli, že máme v nádrži už jen 3 galony benzínu (něco přes 10 litrů) a to nebylo mnoho, jelikož jsme si nikdo nevybavoval, že bychom cestou z Fairbanksu viděli nějakou pumpu. Už jsme se viděli, jak někde stopujeme a žebráme o trochu benzínu nebo svezení k pumpě. Navíc se Jirka mrkl pod kapotu a zjistil, že máme víc jak třílitrový motor, který žere asi i dlažební kostky…

Dnes byla s řízením řada na mně. Tak jsme vyrazili, udržovali jsme stabilní rychlost 55 mil za hodinu, jeli jsme bez rádia, světel a ani jsme nepoužívali dobíječku.

Počasí bylo krásně slunečné, ale nikdo z nás to moc nevnímal, mlčky jsme sledovali, jak benzínová ručička klesá níž a níž. Cestou jsme zase viděli nějaké losy, ale ani jsme nezastavovali, báli jsme se, že už pak nenastartujeme. Naštěstí se asi po 33 mílích, kdy už byla benzínová ručička úplně dole, objevila po levé straně pumpa a nám spadl kámen ze srdce. Na vývěsce stál nápis „Poslední benzín na 66 mil“, tak jsme se u ní hned všichni i s naším automobilovým broučkem vyfotili. No a s veselejší náladou jsme se vydali na další cestu.

Příští zastávkou byla prodejna kempingových potřeb ve Fairbanksu. Krom jednoho balení paliva do toho nového vařiče, které jsme už načali, nám to vše v pohodě a bez problémů vzali zpátky a my jsme si pak místo toho vybrali ještě jeden liháček a tabletky. Pak už jen Jirka nastavil v navigaci Valdez a vyrazili jsme na cestu.

Asi 11 mil za Fairbanks jsme udělali ještě jednu zastávku, v Northpole, což je místo, kde má své sídlo Santa Claus a kam mu děti píší svá vánoční přání. Bylo to něco absolutně příšerného. Šíleně pomalovaný a rozblikaný barák hned u dálnice, vevnitř obrovský obchod s neuvěřitelnými kýči, vánočními ozdobami atd. Každý jsme si tam vybrali jednu jinou santovskou čepici a nechali se skupinově vyfotit spolu se Santa Clausem a jeho babičkou, pletoucí nějaké ponožky či co. Říkal, že tam jezdí docela hodně lidí z Čech. Ani se nám tomu moc nechtělo věřit. Venku jsme ještě omrkli dva jeho soby a už jsme definitivně vyrazili na dlouhou cestu.

Kousek za městem jsme viděli přistávat nějaká vojenská letadla, podle Jirky bombardéry. Už bylo po poledni, tak jsme opravdu museli s cestou trochu pohnout. Ještě jsme pro jistotu zavolali té paní, co máme ve Valdezu u ní zamluvený B+B, aby s námi určitě počítala, že dorazíme.

Počasí se neustále dost honilo, chvílemi bylo úplně černo a blýskalo se, občas přišla pěkná přeprška. Bohužel kvůli počasí jsme si nemohli vychutnat všechna panoramata, která se kolem nás ukazovala. Vrcholky hor byly často v mracích.

Zastavili jsme ale podívat se na vyhlídku k ropovodu, který se nám pak s přestávkami zjevoval celou cestu až do Valdezu. Taky jsme celou cestu pořád poslouchali pár CD, která Danče dostala od Kathleen, např. James Blunt a Keane.

Kolem čtvrté, když už byla snědena všechna jablka a corny tyčinky, si všichni začali stěžovat na příšerný hlad. Tak jsme se rozhodli udělat si piknik na nějakém pěkném místě při cestě. Nakonec se nám podařilo najít hezký kemp někde u jezera, našli jsme si jedno krásně prostorné místo s roštem a s krásným výhledem, ovšem v hojné společnosti komárů. Takže opět přišly ke slovu naše moskytiéry a tolik oblíbený deet. Hned jsme taky vyzkoušeli ten nový liháček a vařili jsme zároveň na obou. Vybrali jsme si tentokrát zelňačku a slavila obrovský úspěch. Jen se pořád tak honily mraky, až začalo pršet uprostřed naší jídelní přestávky. Tak jsme jen zvedli výklopné dveře od kufru auta a měli jsme je jako střechu. Pak jsme všechno jen naházeli zpět do auta a jelo se dál. Jelikož nás začal trošku tlačit čas, tak jsme začali trošku víc překračovat těch povolených 55/65 mil za hodinu. Podle Dančete nevadí, když se rychlost překročí o 7 mílí, ale u nás to bylo spíš víc… Naštěstí jsme v podstatě vůbec neviděli za celou naši trasu policajta.

Cestou jsme míjeli i různý městečka, která na mapě vypadají velká a středem světa. Ve skutečnosti je to ale vždycky jen pár domků, příšerný zapadákov… Akorát Glenallen byl malinko větší. Taky jsme tam vzali benzín, po naší ranní zkušenosti jsme byli opatrnější. Bylo to poprvé, kdy jsme použili pumpu s vlastní obsluhou, kdy člověk do toho stojanu jen vloží kartu a je to.

Z Glenallenu do Valdezu vede Richardson Highway, podle mnohých průvodců jedna z nejkrásnějších silnic na Aljašce. Nám se na to ještě ke všemu krásně vybralo počasí, bylo slunečno s jen občasnými mráčky. Tím pádem se naše cesta dost protáhla, jelikož jsme stále museli stavět a já jsem natáčela, Jirka s Dančetem roztáhli stativy a fotili a Markéta s Mashou fotily taky, ale bez stativu. Takových fotografických zastávek proběhla celá řada. Navíc se začalo objevovat více oblačnosti, takže fotky byly dramatičtější a fakt zajímavé.

Taky jsme cestou viděli náš první aljašský ledovec, tak jsme se u něj zastavili a fotili jsme. Pár kilometrů před Valdezem se pak ale rapidně zhoršilo počasí, chvílemi jsme projížděli tak hustou mlhou, že nebylo vidět víc než jen na pár metrů. To se pak sice zlepšilo, ale nízká oblačnost už zůstala, takže všechny vrcholy byly v mlze a bylo takové to vlhké, skoro listopadové počasí a dost zima. Ještě jsme udělali přestávku u vodopádů a už jsme pomalu vjížděli do Valdezu. Naše GPS nám krásně našlo ulici a my už jsme i jen podle fotogalerie, galerie, fotografie, foto, fotky, obrázky poznali naše dnešní ubytování. Paní domácí byla velmi příjemná, krom nás tam měla ubytované ještě 2 Holanďany a 2 Belgičanky. Dostali jsme 2 pokoje a o koupelnu jsme se dělili s těmi Holanďany, ale v podstatě jsme o nich vůbec nevěděli a vůbec jsme je neviděli. V té koupelně byl krom jiného taky obrovský mrazák naplněný od shora až dolů půlkami lososů. Danče nám hned připomněla, že cenu 20 USD na osobu máme jen díky tomu, že se vydáváme za studenty, tak ať na to nezapomeneme! Vždyť se jí taky paní domácí hned ptala. Takže prostě 5 studentů… Naštěstí nám to zbaštila, jinak bychom to měli asi tak čtyřikrát dražší…

Paní nám taky dala k dispozici svou sušičku, tak jsme si usušili plavky a ručníky ještě z Chena Hot Springs. Vysvětlila nám, co kde najdeme a taky doporučila restauraci na večeři. Tak jsme se na její doporučení vydali do Mikey´s. Při projíždění Valdezem jsme zjistili, že je to totální zapadlá díra. Ale podle průvodců prý kdo tam nezajede, tak o moc přijde. Jen nám nebylo jasné, o co… Byla tam jen jedna kraťoučká „hlavní“ ulice u přístavu, kde byl malý obchůdek a asi dvě restaurace. Zbytek městečka byly jen nepravidelně rozprostřené domy, ubytovny pro námořníky a rybáře, ale třeba i pošta.

Restaurace byla hned u přístavu, kde kotvilo spousta rybářských lodí, jelikož zdejší specialitou jsou halibuti. V restauraci jsme si objednali různá jídla, abychom ode všeho ochutnali. Nejdřív jsme tedy všichni měli zelený salát a pak halibuta, lososa, kalamáry a další ryby na různé způsoby, k tomu cottage cheese, pečené brambory a česnekový chleba. Docela jsme si všichni pochutnali. Včetně dýška nás ta opulentní véča stála 100 USD. Pak jsme se ještě prošli po přístavu, ale byla dost zima. Tak jsme omrkli na druhé straně zátoky ropnou rafinérii a jeli zpět domů. Ještě jsme chtěli před spaním udělat dost věcí – dobít telefony, kameru a baterie do foťáků, napsat maily domů, že jsme v pořádku, napsat pohledy, pořádně se vydrbat a užít si teplé sprchy. Masha byla nějaká nastydlá, dali jsme jí všechny naše zásoby cucavých krčních léků a doufali, že se z toho zmátoří. Takže jsme šli zase spát až někdy kolem druhé ráno. Naštěstí ráno nemáme žádný nabitý program, na trajektu musíme být až kolem jedenácté.