DENÍK Z CEST | Aljaška a západ USA

Denali NP

PONDĚLÍ 3.7.

Spánek byl jen krátký, pak jsme se všichni ospršili, oblékli, přeorganizovali znovu všechna zavazadla a naskládali všechno do našeho auta. Náš Dodge měl celkem tři řady sedaček, ale jen velmi malý úložný prostor. Ale nakonec jsme to všechno nějak zorganizovali a vytvořili jakýsi „zasedací pořádek“ osob a hlavně zavazadel a věcí, který jsme se pak v rámci možností snažili dodržovat po celou cestu.

Chtěli jsme se taky nasnídat, ale v hostelu byla kuchyně otevřená až od osmi hodin ráno. Takže problém – nutně jsme museli vyčkat u hostelu až do osmi, jelikož jsme měli v lednici v kuchyni spoustu včera nakoupených zásob. V mezičase jsme se sušenkami vyrazili do blízké kavárny v nějaké administrativní budově, kde už měli otevřeno. Koupili jsme si čaj a kafe a k tomu posnídali sušenky z našich zásob. Nikomu to nevadilo. V osm jsme si už jen vyzvedli věci z ledničky a vyrazili směr Denali. Bylo sice větrné, ale krásné počasí – sluníčko a modro. V Anchorage jsme se ještě stavili v motelu, kde jsme spali předchozí noc, jelikož Markéta si uvědomila, že tam asi někde nechala svou šusťákovou bundu. Bohužel do pokoje nebylo možné se dostat, ale na recepci nám slíbili, že se po ní podívají a kdyby se našla, tak nám ji schovají na recepci. Tak uvidíme…

Jak jsme jeli z Anchorage severním směrem k Denali, tak se počasí začalo časem trochu horšit. Po naší levé ruce jsme míjeli celý masiv i s nejvyšší horou severní Ameriky – Mount McKinley, projížděli jsme krásně zelenou krajinou se spoustou stromů, luk, říček – hodně nám to připomínalo státy severní Evropy. Hory se ale čím dál tím víc halily do mraků, ochladilo se a zatáhlo, pak začalo dokonce i pršet. Pro jistotu jsme ještě natankovali benzín – uprostřed totální pustiny stojí třeba dva baráky, z nichž jeden je pumpa s obchodem, pak zase třeba padesát kilometrů není nic…

Kolem poledního nás Jirka dovezl do Denali. To už ovšem pršelo. Nejprve jsme zavítali do rančerské stanice a šli jsme zkontrolovat naše rezervace na další dny – vše bylo v pořádku, jen nás dostala na starost nějaká nezkušená holka, tak to bylo trochu náročnější. Zaplatili jsme si na následující den parkový autobus k Wonder Laku (za 29 dolarů na osobu) a taky kemp za 18 dolarů. Měli jsme trochu strach, jestli se nezlepší počasí, tak co budeme dělat. V každém parku mají také vyvěšenu místní předpověď počasí na několik následujících dní, podle ní by to mělo být trošku lepší a snad bez deště. Tak budeme doufat. První noc jsme museli jít do Riley Creek kempu, ten Savage River, který jsme měli původně rezervovaný na předchozí noc, byl bohužel úplně obsazen. Riley Creek byl blízko vchodu do parku. Za drobného deště jsme si tedy šli vybírat místo na kempování a stavěli stan. Měli jsme děsný hlad, tak jsme se hned pustili do přípravy oběda. Každé stanové místo má krom místa na stan také dřevěný stůl s lavicemi a ohniště s roštěm (pokud se kvůli medvědům vůbec smí rozdělávat oheň). Téměř ve všech kempech, kde jsme nocovali jak na Aljašce, tak pak i na západě USA, byly na stolech u každého stanového místa a pak na spoustě dalších míst přidělány cedulky s obrázky medvědů a upozorněním, že se pohybujeme v „bear country“, tedy oblasti s výskytem medvědů. No a taky je tam hned vypsáno, co všechno se nesmí (nechávat venku nebo ve stanu jídlo, krémy, šampóny, jídlo pro zvířata a spoustu dalších „voňavých“ věcí, které mohou medvědy přilákat). Vše se musí ukládat do speciálních kovových schránek, které jsou všude k dispozici a mají speciální záklopky, aby se do nich medvědi nedostali. Kdo by to snad nechtěl respektovat, tak si zaplatí relativně vysokou pokutu. V případě, že se dá zajet do kempu autem, tak i místo na zaparkování auta. Náš první kemp byl ale s autem kousek dál od stanového místa. Nicméně v příjemné vzdálenosti byly umývárny i kovové kontejnery na uschování všech potravin, drogistických věcí atd. před medvědy. Před rozděláním ohně jsme si ale nejdřív v obchodě museli koupit nějaké dřevo na oheň. Balíček dřeva v pletivovém sáčku stál 7 dolarů, no docela pálka! Holky si taky koupily sítě proti komárům na hlavu, Jirka už ji měl jako součást svého kloboučku a já ji dostala od kolegů v práci k narozeninám. V obchodě jich měli dost, cena byla asi 2 dolary, takže opravdu v pohodě.

Pak už jsme se na našem stanovém místě pustili do vaření na otevřeném ohni. Mistr kotlík nám připravil žampiónovou polévku a zbojnické nebo jaké těstoviny. Jen škoda, že pořád pršelo. Díky tomu jsme byli z vaření všichni pěkně zauzení, bundy vysmrádly až po pěkné době.
Pak jsme zjistili, že jsme ten kemp vlastně ani nezaplatili, tak jsme se znovu vypravili do visitor centra a zaplatili 12 USD. To, že má člověk zaplacený kemp, se pozná velmi jednoduše. U každého stanového místa je takový velký dřevěný kolík, na který se přidělá (nejčastěji přicvakne) papírové potvrzení o zaplacení toho konkrétního stanového místa označeného číslem na danou noc (velkými čísly označené datum). Rančer to pak jednoduše může zkontrolovat a „zkasírovat“ při pravidelné obhlídce případné neplatiče. Pak jsem se vypravili na 2 menší túry při vchodu do Denali NP – Taiga Trail a Rock Creek Trail. Přestalo pršet, ale zato se do nás pustili komáři. Tak přišel poprvé ke slovu deet – speciální americký repelent, který obsahuje 99 procent účinné látky proti komárům (u nás jsou k sehnání maximálně s 25% deetu). Masha s Dančetem ho nakoupili přes internet asi 10 balení. Je to pěkný sajrajt, rozežírá to barvy a jak se to dostane na nějaké citlivější místo – třeba k očím, tak to pekelně pálí. Ovšem pravdou je, že si na člověka komár fakt nesedne. Cestou jsme bohužel neviděli žádná zvířata krom veverek. Ale našli jsme hned u cesty krásného křemenáče.

Mohli jsme ujít tak asi 12 kilometrů, po návratu do kempu jsme se umyli, převlékli do spacího a vydali se ke stanu. Pět se nás do něj naskládá jen s velkým vypětím, ale zato nám v noci určitě nebude zima. Tulit se musíme v každém případě, abychom se tam vešli lépe, tak spíme cik – cak, tedy hlava – nohy – hlava…

Při ukládání nás přepadl strašlivý záchvat smíchu, až nás přišel někdo slušně požádat, jestli bychom se mohli ztišit, že už je půl jedenácté, máme dodržovat noční klid a oni chtějí taky spát. Ani nás nenapadlo, že už je tolik hodin. No jo, je holt pořád světlo jako ve dne. Budeme si na to muset zvyknout. Tak jsme to okomentovali slovy, že až ráno uvidí, kolik nás z toho pidi stanu bude vylézat, tak se taky zasmějí… A zalomili jsme to.